Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1056/2025 navázal na svou předchozí judikaturu (zejména sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) a znovu potvrdil, že při posuzování důsledků porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je rozhodující materiální hledisko, tedy skutečná finanční situace spotřebitele v době uzavření smlouvy.

Materiální hledisko jako klíčový test

Soud zopakoval, že samotné formální pochybení při posouzení úvěruschopnosti – nebo dokonce jeho absence – automaticky nevede k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pro aplikaci sankce dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je podstatné, zda již v okamžiku uzavření smlouvy existovaly „důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

Tento přístup dlouhodobě akcentuje reálnou ekonomickou situaci klienta namísto čistě formálního přezkumu postupu poskytovatele. Posouzení se tak soustředí na konkrétní okolnosti případu, jako jsou příjmy, výdaje, celková míra zadlužení či struktura finančních závazků.

Aplikace v konkrétním případě

V posuzované věci Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a sám dovodil existenci důvodných pochybností o úvěruschopnosti spotřebitele. Za relevantní považoval zejména kombinaci relativně nízkého příjmu a vysoké splátkové zátěže.

Rozhodnutí tak současně ukazuje, že materiální přístup není „benevolentní“ – naopak vede k detailnímu posuzování faktické bonity, přičemž v případech nepříznivé finanční situace spotřebitele může vést k závěru o vadnosti úvěrového vztahu.

Důkazní břemeno a role soudu

Z judikatury vyplývá, že důkazní břemeno ohledně neexistence důvodných pochybností o úvěruschopnosti nese primárně poskytovatel úvěru. Specifikem těchto sporů však je, že nejde o čistě kontradiktorní řízení – soud má povinnost z úřední povinnosti aktivně zkoumat platnost smlouvy i otázku úvěruschopnosti, a tomu odpovídá i zvýšený důraz na zjištění skutečného skutkového stavu.

Kontinuita judikatury a vztah k unijnímu právu

Rozhodnutí 33 Cdo 1056/2025 nepředstavuje odklon, ale potvrzení dřívější judikatury. Nejvyšší soud i nadále vychází z toho, že sankce za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost má dopadat pouze na taková pochybení, která mají reálný dopad do schopnosti spotřebitele splácet.

V této souvislosti je vhodné zmínit i rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, který je v části rozhodovací praxe (zejména u finančního arbitra a některých soudů nižších stupňů) vykládán jako podpora přísnějšího, spíše formálního přístupu k sankcionování porušení této povinnosti.

Nejvyšší soud však ani v nyní posuzované věci neshledal důvod pro odklon od svého dosavadního výkladu. Rozsudek SDEU se totiž soustředí především na požadavek efektivních a odrazujících sankcí, nikoli na konkrétní konstrukci civilněprávních následků. Česká právní úprava přitom spojuje nejpřísnější následek (neplatnost) s existencí materiální nebonity spotřebitele, což Nejvyšší soud dlouhodobě reflektuje.

Současně tak přetrvává určitá interpretační nejednotnost v rozhodovací praxi, kdy vedle materiálního přístupu Nejvyššího soudu existuje i přísnější linie akcentující samotné porušení zákonné povinnosti. Další vývoj v této oblasti proto nelze považovat za uzavřený.

Závěr

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1056/2025 potvrzuje, že:

  • klíčovým kritériem zůstává skutečná úvěruschopnost spotřebitele v době uzavření smlouvy,
  • formální nedostatky samy o sobě nepostačují pro aplikaci nejpřísnějších sankcí,
  • posouzení je vždy založeno na konkrétních skutkových okolnostech.

Materiální přístup tak zůstává určujícím principem české judikatury, byť v kontextu unijního práva a rozdílné rozhodovací praxe některých orgánů bude jeho další vývoj nadále předmětem odborné diskuse.

 

‍

‍